ARCHIVNÍ MATERIÁLY PŘI VÝVOJI TĚCHTO STRÁNEK
ČLÁNKY - ZPĚVNÍKY - KRONIKY KAPEL - TISKOVÉ ZPRÁVY

ČL.010 - Dokud se zpívá se Žalmanem - P.Komorášová

Vracím se z koncertu a hlavou se mi honí útržky písní, které mi dnes večer připomněly důležité okamžiky v mém životě. Pavel Lohonka byl tenkrát ten, jehož hudba mě zavedla do světa folku; ten, koho jsem si vážila a jeho tvorbu ze srdce ráda reprodukovala. V úterý se po letech vrátil do Žatce.
     Usedám mezi ostatní nadšence do jednoho z křesel Městského divadla v Žatci a nedočkavá sleduji příjemné šumění kolem sebe a i já se do onoho šumění zapojuji, neboť jsem šťastná, že jsem zde. Sem tam ještě vzpomenu na své dva syny, v myšlenkách se ujistím, že je vše v pořádku a pomalu se nořím do atmosféry nekonečné pohody. Žalman se nám svěřuje s tím, že publikum na něj dýchlo vším pozitivním, což částečně slibuje úspěch koncertu.

První minuty kapely na pódiu mě vyvádějí z roviny reality. Vzpomínky, nostalgie, chuť zpívat na celé kolo, do ruky vzít kytaru a možná se ocitnout na oněch prknech - to vše je nyní u mne přítomno.
     Repertoár skupiny je velice přiměřeně vyvážen. Na úvod několik starších písní na rozehřátí, kdesi uprostřed novější tituly nejen z tvorby Pavla Lohonky, ale i kupříkladu nepřehlédnutelně sympatického Honzy Brože. Poslední třetina je protkána obojím. Jindřiška Pletáková naopak oslňuje mužské publikum a svým hereckým podáním najivní blondýny ještě umocňuje výkon profesionální zpěvačky hrající na flétnu. Taktéž Petr Novotný je důležitým článkem sestavy, pohodově vzhlížející vousáč se zapojuje do minulého mimochodem velice inteligentně humorně laděného projevu, který přijímáme jako správní " folkáči " s vděkem. Přesto svůj pohled ponejvíce spočívá na Žalmanovi, jenž má v mém životě obrovský význam, jehož hlas je upřímný a tak lahodný mému uchu.
     Koncert končí, ale my jsme rozhodnutinevzdat se ještě několika minut, které nám mohou přídavkem přislíbit, a čtveřice se vrací, aby dala těm nenasytným duším poslední díl svého já. Návrat se opakuje, ale já vím, že zanedlouho spatřím pódium opět prázdné. Smutna z toho, že se pomalu vracím do všední reality, opouštím své místečko.

     Ještě v šatně mohou z blízka zahlednout všechny ty krásné tváře, to když si nechávám podepisovat plakát. Sestra se Žalmanovi zmiňuje, že jsme s ním před pěti lety zpívaly "Kdyby tady byla..." - s bříškama plnýma nových životů. Kamarád nás fotí a ve mně je duše naladěná do správné tóniny. Maminka doplňuje trojici návštěvnic kulturního stánku a odcházejíc si povídáme neustále o tom samém.
     Takže, Pavle ( mohu-li Ti tak ve svých myšlenkách říkat ), patří Ti dík za fajn večer, za vše krásné, díky Vám - nadšenci, za tu atmosféru. Myslím, že Jarek Nohavica má pravdu: Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.