ČL.038 - Podzimní večery se Žalmanem ...

Petra "Loupáček" Komorášová - Žatecké noviny středa 28.11.2001

      Podzim nemusí být až tak smutný. Jsou dny, kdy to padající listí zanechává v duších i kus naděje. Naděje v to, že vás dokáže leccos rozehřát. Snad ten dnešní byl právě jedním z nich. Už od rána jsem se těšila jak málá holka. A třeba jsem málá holka, která čeká na pár pisní, jak žíznivý na kapku vody.

      Dnes jsem potkala človíčka, jemuž jsem naslouchala a tak trochu nevnímala čas. To když jsem si šla prohlédnout stoličku ke klavíru, kterou nám nabízela starší paní jako odpověd na náš inzerát. Několik slov nás na malý okamžik spojilo dohromady, ačkoliv jsme se nikdy předtím neviděly. Ani se mi nechtělo odcházet - toto jsou dary, které nám život jednou za čas nadělí (snad abychom se na vteřinku usmáli). Děkuju za ně. Bohužel - byl čas jít dál, a tak jsme si ještě do okna zamávaly.

      Dálšímu nebezpečně příjemnému setkaní už nešlo se ubránit. Žalman je Žalman a ten má u mě své místo přesně střežené. Několik dní před koncertem jsem se ještě zoufale snažila najít skulinku,jak si nenechat tento zážitek ujít. Vše bylo najednou proti mně. Povinnosti matky volaly a nebyl, kdo by je na kratičký čas převzal. Beznadějně jsem přihlížela, jak členové naší rodiny vesele skupují lístky a bylo mi tak teskno. Asi budu potají závidět. Avšak - mé srdíčko poskočilo při zjištění, že i já usednu , mezi nadšené publikum a rytmus mnou projede tak jako vždy, když se očekávání spojí s realitou. Pavel Lohonka se svou kapelou na mě působí tak pohodovým dojmem, že jen těžko zakrývám nadšení a energii, která se ve mně probouzí s každým novým tónem. Je mi úžasně - tolik se mi stýská po hudbě a snad právě proto nabízím se svou sestrou úlohu kmotry novému CD.

      Několik schůdků tvořících hranici mezi účinkujícími a publikem je v mžiku zdoláno. Sestřička se ujímá hudebniho nosiče, jelikož jí to " více mluví " no a já zastupuji tu, která přebírá sklenku se šampaňským, neboť je mi bližší než jí. A už se křtí, přeje vše nej a zvuk cinkajícího skla se nese sálem. Klepou se mi kolena, ale je mi dobře, snad až moc. Připomínáme, že již dávno krásnému okamžiku, kdy jsme se Žalmanem na pódiu zpívaly "Panenku". Chápu, že si nemůže vzpomenout. Ale nic netrvá věčně, usedáme zpět do svých křesílek a cosi nás příjemně hřeje. Šampaňské putuje mezi folkovými nadšenci a vnímáme další prima songy. Neúprosně blížící se závěr je zde, ovšem přídavek na sebe nenechá čekat. Při druhém návratu mezi nás zrodí se u Žalmana nečekaný nápad. Rád by si i dnes zazpíval s kmotrami nového CD. Srdíčko mi buší, nechce se mi věřit že ještě jednou... Bez váhání stoupáme k mikrófonům a zpíváme všem, kdo nám přejí. Třetí návrat skupiny se stává pohodovým rozloučením. Tma v hledišti mizi, Pavel a spol. jsou nám na dosah, tak blizoučko, naposled se zasmějeme jejich humorným kouskům a ahoj...

      Mám chuť využít krásného večera. Vlasta Redl by neváhal říct - " Ej, Bože můj, nechce se domů ! "